Můj příběh

Vždy mě děsil průměr a představa, že budu dělat práci, kterou nemám ráda. Dlouho jsem ale nevěděla, čím vlastně chci být až budu velká. Naučila jsem se ptát, neutíkat a tak nacházet odpovědi.

Dnes jsem na cestě k práci svých snů, od které si nemusím brát dovolenou. Baví mě inspirovat a motivovat nejen studenty k tomu, aby našli tu svoji, neobyčejnou, vysněnou práci, kterou můžou dělat s radostí a s láskou.

Můj příběh o tom, jak jsem našla sama sebe a svou práci snů

Konečně vím, čím chci být až budu velká. A nejen, že to vím, ale každý den jsem svým snům blíž. Dělám práci, na kterou se těším. Ne tu, kterou musím. Mám svoji svobodu a můžu si tak tvořit svůj vlastní svět.

Po letech různých prací a různých profesí, studia, které nebylo to pravé, si můžu zvolit vlastní cestu a na svou práci se s radostí těším každý den. Vydělávám si krásné peníze a ačkoli své vlastní podnikání mám zatím stále jako vedlejší příjem, vydělává mi dost na to, abych mohla peníze zpětně investovat a tak se dál učit a rozvíjet svůj byznys.

Díky svému podnikání se čím dál víc přibližuji svému snu. Můžu tvořit, vyrábět, vymýšlet, pracovat na 100% a to i bez toho, aby nade mnou stál manažer s bičem a nekonečně nesmyslnými deadliny, nařízenými korporátem. Dělám zkrátka vše pro sebe. Každý den si vybírám svou vlastní cestu, na které dělám všechno jako slib své vlastní budoucnosti.

Budoucnosti bez šéfů. Budoucnosti, kde svým šéfem jsem já. Budoucnosti, kde mám možnost být svobodná, věnovat svůj čas nejen firmě, ale také rodině a lidem, které miluju. Budoucnosti, o které jsem už tolik let jen snila. Budoucnosti bez strachů a předpovědí, že to nedokážu, že na to nemám papír, školu, zkušenosti, peníze, vědomosti, nebo talent.

Dlouho jsem nevěděla čím budu až vyrostu

Ale ne vždycky to tak bylo. Dlouhá léta jsem věřila, že tím, co mě baví se živit nikdy nebudu. Jako dnes si pamatuju den, kdy se nás v 1.ročníku na gymplu učitel ptal, co bychom chtěli jít studovat a čím, bychom chtěli být. Když jsem opověděla, že bych chtěla jít studovat design, jako studená sprcha mě zasáhla věta: „tak s tvoji matikou na to rovnou zapomeň, nemáš šanci se na tu školu ani dostat, natož ji dostudovat“.

Ha, a bylo to tam. Rozsudek. Věta, které jsem uvěřila a ani na minutu o ní nepochybovala. Proč bych taky měla? Řekl to můj učitel. Ten co už 5 let na výšce studoval. Je dospělý, zatím co já jsem jen dítě, které pořád živí rodiče. Co já o tom můžu vědět?

V tu chvíli jsem měla pocit, jako by mi všechno najednou vybledlo. Nic nedávalo smysl. Ten den jsem šla domů a jako dnes si pamatuju ten skličující pocit, že nevím co chci, kam mám jít, kam budu patřit, co budu dělat, čím se budu jednou živit? A přišla panika.

V té chvíli jsem se ztratila. Tak nějak sama v sobě. Protože jsem uvěřila tomu, co mi někdo řekl. A tak začala éra toho, kdy jsem věřila, že vše co dokážu, nebo nedokážu, nezáleží na mě, ale na nich. Na těch lidech kolem mě. Těch co mi dávali známky. Ti určovali mou hodnotu.

Strachy mého okolí  se najednou staly mými vlastními, které jsem přijímala a to bez otázek. Nezpochybňovala jsem to. Místo mého vnitřního hlasu a intuice jsem na téměř 9 let jen přebírala názory ostatních. Nechala jsem je, aby vynášeli rozsudky nade mnou, nad mými volbami, nad mým chováním, nad mým životem.

Když jsem se občas snažila zeptat sama sebe proč se toho, či onoho bojím, přišla panika. Neuměla jsem rozeznat co chci já a co „chci“,  protože to ode mě čekají druzí. Tak bylo snazší to nechat na nich. Prostě se jen nechat unášet proudem. Na nic se neptat. Jen plynout s davem. Dělat to, co bych měla. Co se ode mě čeká.

" Máš gympl? Fajn, a co dál?" 

Moje vnitřní rozhovory prakticky odrážely ty, které jsem vedla s lidmi kolem sebe. Uděláš gympl? Fajn. Teď výška. Kam jít? Rozhodně ne na design, nebo něco, co by tě bavilo. Ne ne holka. Běž někam, kde pak máš jistou práci. Třeba zdravotnictví. Chápeš, nemocní lidé budou pořád. Navíc, ráda lidem pomáháš, tak co. To tě bude bavit, neboj.

Že jsi chtěla zkusit psychologii? Zbláznila ses? Tam se nedostanou ani lidi co čtou odborné knížky od nevidím do nevidím už x let, natož ty, cos nečetla pomalu ani povinnou četbu. To ani nezkoušej. Tak jo. Nezkusím. Slibuju.

A nezkusila. Šla jsem na výšku. Na zdravotnický obor. Jak jinak…

Trápila jsem se. Každý den. Nechtěla jsem to studovat. A každý den se ve mně ten vnitřní hlas probouzel čím dál víc… Přicházely zdravotní problémy, protože, když jdeš po cestě, po které nechceš, tvoje tělo ti to dá vědět. Hodiny a hodiny jsem brečela u učení na zkoušky. Střídavě, proto, že jsem měla pocit, že se to nikdy nenaučím, střídavě pro ten děsivě silný pocit vnitřní prázdnoty a úzkosti, že dělám něco, co nechci já, ale co chce někdo jiný.

Netušila jsem, co mám dělat. Vysoká se pomalu blížila ke konci a já neměla ponětí, jak takhle mám žít celý život. Nevěděla jsem, co mám dělat. Tak jsem nedělala nic. Teda, nedělala jsem nic v otázkách školy a svého budoucí povolání. Soustředila jsem se na cvičení a vedla jsem skupinové lekce ve fitku. Tam jsem měla pocit, že můžu o něčem rozhodovat sama a že mám nad něčím, ve svém životě kontrolu. O zbytku jsem se snažila nepřemýšlet. Jít dál a doufat, že se něco stane.

...a tak se stalo... 

Jednoho dne, když jsem vedla skupinovou lekci ve fitness centru praskla cysta na vaječníku. Začala krvácet do břicha. Během pár hodin jsem z té holky, co skákala ve fitku s dalšími 20 lidmi, stala troska. Na kapačkách. V nemocnici. Z břicha vyvedené hadičky. Posadit se na posteli byl pro mě výkon. Ze 100% funkční, najednou 100% nefunkční. Ani ne během 20 hodin.

Ne, nebylo to něco, co jsem si vybrala. Bylo to něco co se mi stalo. Co mě přinutilo se zastavit a začít mluvit sama se sebou. Nebylo kam utéct. Státnice jsem musela odložit a tak nebylo na výběr. Začala doba, kdy jsem před sebou nemohla utéct. Najednou jsem si nemohla nasadit sluchátka, osolit hudbu na plno a ztratit se svým myšlenkám. Najednou jsem tam byla. Jen já. Sama se sebou.

Začala jsem nacházet odpovědi na otázky. Přišla na to, proč jsem se ve škole trápila a začala si budovat cestu k práci snů. Kdybych tehdy věděla, co vím dnes, jistě bych neztrácela čas a začala studovat jiný obor. Uměla bych se totiž na ty zásadní otázky sama sebe zeptat.

Rozhodla jsem se své zkušenosti sdílet s dalšími lidmi, kteří, stejně jako já před lety, možná netuší, jakou školu si mají vybrat, nebo vystudovali obor, ve kterém se nenašli. Možná jste už x let v zaměstnání, ale nejste ve své současné práci šťastní. Možná, že utíkáte sami před sebou, stejně tak, jako jsem to dělala já.

Dnes pomáhám svým klientům poznat co je jejich vášeň, co chtějí oni a co dělají jen proto, že by se to mělo. Své klienty vedu ve svém e-booku celým svým příběhem. Řeknu vám, jak se ptát sám sebe, jak začít s podnikáním i při škole, nebo současném zaměstnání. Kde najít motivaci a zvládnout i fuck up, který se mnohdy na cestě objeví. Není to o tom, být hned dokonalý a umět všechno. Je to hlavně o tom neutíkat a nebát se být začátečník. Ať už je to vaše místo kdekoliv.